Přišel čas uzavřít jednu kapitolu

Píše se rok 2009 a společně s Pepou absolvujeme náš první střední triatlon Czechman (tehdy ještě v Mělicích). V roce 2012 zkoušíme první Ironman v Klagenfurtu a rozjíždí se kolotoč cestování nejen po závodech Ironman 70.3 a Ironman. Občas se mi zadaří i rozšířené pódium, což přináší další motivaci k závodění. Od roku 2015, tedy po prvním porodu, se vracím zpět do závodění v kategorii PRO a přichází až překvapivě pravidelně triatlonové úspěchy na mezinárodní scéně. Některé roky závodím také v národních barvách. V té době, jsem jedna z mála maminek, co v kategorii PRO závodí. Závodnice s dětmi by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Přidá se spousta titulů mistryně ČR ve středním i dlouhém triatlonu, několik vítězství Českého poháru v dlouhém triatlonu. Titul vicemistryně Evropy ETU v dlouhém triatlonu Poznaň. Spousta TOP 8 (rozšířené podium) v sérii Ironman/Ironman 70.3 i Challenge Family. Stejně tak na mistrovství Evropy či světa pod hlavičkou ETU. Dokonce získávám i několik pódiových umístění (2. a 3. místa) - 2x na Ironman Malaysia, Challenge Almere, Challenge Regensburg, Challenge Venice. Stupně vítězů obsazuji i na vyhlášených „nebrandových“ závodech jako je extrémní triatlon Israman, mistrovství Španělska 140.6INN, mistrovství Německa Ostseeman, mistrovství Rakouska Podersdorf, mistrovství Chorvatska Poreč, mistrovství Slovenska ... je to vlastně neskutečná jízda, bez přestávek, bez zranění, až si to člověk v tu chvíli ani neuvědomuje, jaký je to fičák. V roce 2018 mi o jedno místo utíká TOP 10 v sérii Challenge Family závodů. V roce 2020 se dostávám v žebříčku bezhákového triatlonu PTO na dotovanou 99 pozici. A co víc, většinu závodů absolvujeme společně s Pepou, který také sbírá medailové pozice nejen u nás ale i v zahraničí v kategorii AG. Kam to jen jde, bereme s sebou i dceru Lucku a děláme si společné dovolené. Snažíme se vybalancovat rodinu, práci a sport.

Toto vše absolvuji pod trenérským vedením kamaráda Michala Urbánka.

Jsem držitelkou traťových rekordů na Moraviaman i Slovakman. Mám na kontě dva dlouhé triatlony pod 9 hodin.

V roce 2024 se ve 41 letech vracím po druhém porodu a mám před sebou další výzvu. Zvládnu ještě zajet kvalitní půlku nebo celý triatlon? Podaří se mi zajet ještě něco i v mezinárodní konkurenci? Na půlkách podávám na sebe velice slušné výkony, ale svět se posunul a výrazně mladší pole PRO závodnic už je na úplně jiném levelu, byť se podívám i do TOP 10. Získávám další titul mistryně ČR v dlouhém triatlonu a v říjnu vybojuji 9. místo na Ironman Barcelona v čase 9:14,25. Tento závod bylo to, co mi nedalo, abych se s PROFI závoděním ještě rozloučila.

Rok 2025 absolvuji spoustu závodů v zahraničí, je to rok velkého cestování, a nakonec i slušných časů a úspěchů. Opět jsem získala titul mistryně ČR v dlouhém triatlonu, a vicemistryně ve středním triatlonu. Vybojuji 10. místo na ME v dlouhém triatlonu v Almere. TOP 10 na půlkách Challenge Family a na závěr roku i TOP 10 na Ironman Cosumel. Vyhrávám opět Český pohár v dlouhém triatlonu a v anketě Král triatlonu obsazuji, pro mě velice ceněnou 5. příčku.

Sezónu 2025 nakonec s Pepou protahujeme až do ledna 2026, kdy absolvujeme půlku Challenge SirBaniYas. Rok 2025 byl takový jaký byl i z toho důvodu, že jsme tak nějak počítali, že si dám od "velkého" závodění trochu pauzu a závodní kalendář v dalších letech již omezíme. Když jsem na startu jako 42letá matka dvou dětí stála mezi mnohem mladšími závodnicemi, bylo to na jednu stranu příjemné, na druhou vlastně až trochu divné. Snaha závodit s těmi nejlepšími je neskutečně náročná. Odtrénované hodiny šly v roce 2025 pomalu dolů, protože už mi bylo líto věnovat tolik času tréninku na úkor rodiny. Na druhou stranu ale víte, že pokud chcete alespoň nějak držet krok v mezinárodní konkurenci a držet kvalitu výkonu, určité hodiny prostě odbouchat musíte. O regeneraci ani nemluvě. Vždy jsem patřila k těm, co trénují ve srovnání s konkurencí výrazně méně, ale i tyto hodiny tréninku se nyní velice těžce hledaly. A kolikrát už se mi vlastně ani hledat nechtěly. Byť mě závodění a nahlédnutí do světa profi bavilo a baví,  už to byl boj a někdy už přinášel v tréninku více obětí než radosti.

Počet mých absolvovaných ironmanů se zastavil na čísle 48, počet půlek je více než dvakrát tolik.

Po mnoha letech nastal čas uzavřít jednu velkou kapitolu. Končím s „profesionálním“ závoděním v režimu, který určoval rytmus života poslední roky.

Můj závodní focus se pomalu ale jistě přelévá na druhý břeh, tedy na ten trenérský.  Posledních deset let jsem obě role kombinovala, ale nyní přišel čas předávat své zkušenosti dál s plným nasazením. Triatlon stále zůstává součástí mého života. Pořád chci závodit a občas si stoupnout na start i mezi profesionálky. Jen už bez tlaku, že výkon nebo umístění musí být vždy na prvním místě. Na podzim máme s Pepou v plánu nějaké společné Challenge Family závody (ráda bych využila vyjetého místa v PTO rankingu z loňských let na startovné zdarma) spojené s cestováním a dovolenou. Mám v hlavě spoustu dílčích cílů, které mě motivují k pohybu, stejně jako to, že můžeme být inspirací nejen pro vlastní děti

P.S. Vzhledem k tomu, že mám na kontě výše zmíněných 48 Ironmanů, do té 50ky bych to v následujících letech ráda dotlačila 😊

V neposlední řadě musím zmínit, že po celou moji kariéru jsem měla, a stále mám, po boku dlouholeté sponzory. Od prvopočátku to byla společnost Progress Sportsware. Záhy se přidaly Aquasphere, Sanomed, Mizuno, Oční studio Aleš Žejdl, Coffeespot, Penco. A stejně tak mé členství v klubu Rocktechnik triatlon je již více než deset let.