Challenge Regensburg - stříbrná medaile pro Simonu
- Aug 14, 2017
- 3 min read
V neděli 13.8. jsem se na start letošního druhého dlouhého triatlonu postavila já. Role s Pepou jsme si vystřídali a ten byl tentokrát v roli důležitého supportu.
Když jsem se v polovině týdne podívala na předpověď počasí na neděli, moc radost jsem z ní neměla. Ochlazení a pátek i sobota déšť. V neděli polojasno 23 stupňů. Neříkám, že je ideální závodit v 37 stupních, ale pořád lepší než v chladném natož deštivém počasí. U krátkého triatlonu je mi to celkem jedno, ale přece jen u toho dlouhého už ta zima není ono. Bohužel s tím jak se blížil den D, tak se předpověď na neděli zhoršovala. Na závod jsem se těšila, cítila jsem se dobře a posun v tréninzích byl znát ve všech disciplinách. Šlo tedy jen o to, jak mi to v den D vše sedne.
Do Regensburgu jsme přijeli v pátek, bylo asi 15 stupňů a pokapávalo :( V sobotu se teplota držela podobně, občas mrholilo, občas vylezlo slunce a já jsem začínala mít ze závodu strach. V den závodu bylo ráno 12-14 stupňů (podle teploměru :)) a mrholilo. Takže přesně to počasí, které FAKT nemusím. Snažila jsem se to neřešit a soustředila jsem se na závod.
Plavání jsem zvládla podle pocitu i času dobře, uteklo mi a až na začátek, kde jsem se zbytečně nechala zavřít mezi pomalejší skupinku jsem si jej užila. Nevím proč, ale už při plavání jsem cítila pálit žáhu. Ještě se mi to nestalo a nevěděla jsem, co to je. Z vody jsem vylézala dokonale zahřátá na sedmém místě. V depu jsem rychle shodnotila situaci a na kolo jsem si přibrala pouze rukávky na ruce. Vzduch byl studený, foukal vítr a už u kola mi byla zima. Přes zamlžené brýle jsem nic neviděla. Vyrazila jsem na kolo (pěkná rovinatější trať ve třech okruzích).
Jelo se mi dobře, ale začla jsem cítit zimu. Po 20 minutách mi byla pěkná kosa a já jsem přemýšlela, jak to asi dopadne. Navíc mě pořád pálila žáha a měla jsem vzduté břicho. Neměla jsem vůbec chuť jíst. Po nějaké době začlo mrholit a já jsem začla být zmrzlá na kost, prsty na rukách jsem měla stuhlé, bílé a bez citu. Snažila jsem se s nimi hýbat, abych je alespoň trošku rozehřála. Málem jsem ani neudržela bidon. Asi po hodině jízdy jsem přemýšlela, že to nedám a vzdám to. Mezitím jsem se posunula na čtvrtou pozici a to mě motivovalo! Sakra, měla jsem tak natrénováno a teď to kvůli počasí vzdám? Naštěstí přestalo pršet, vzduch už nebyl tak vlhký a já jsem se rozehřívala. Cítila jsem trochu hlad, aha, chyba, první dvě hodiny jsem moc nejedla a teď to budu dohánět. Poslední dvě hodiny kola už mě pěkně bolely nohy. Do depa jsem dojela těsně před třetí závodnicí na druhém místě!
Na běh jsem tentokrát moc lehkým krokem nevyrazila, běžela jsem tempem 4:18/km a nebylo to ono. Náskok na holky za sebou jsem ale běhěm 10km navýšila na několik minut. Na 14.km mě však najednou začly tuhnout nohy a přišla první krize. Dost brzo! A tak začal boj, který ve vlnách trval po celý běh. Pepa (také díky Honzovi Kubešovi, kterého měl na telefonu a který vše sledoval online) mi průběžně hlásil u trati náskok na závodnice za mnou. Začlo to být dramatické, když jsem asi 9min náskok snížila na necelé dvě minuty! Naštěstí jsem to i díky Pepově podpoře poslední tři kilometry udržela a do cíle jsem FAKT prošitá doběhla na krásném druhém místě :)
Tento závod byla opravdu týmová práce a hlášení mezičasů a Pepova i Honzova podpora mně moc pomohly!
Co se týče mého samotného výkonu, tak z něj mám dost rozpačité pocity (byť mě Michal Urbánek dobře připravil). Spíše jsem zklamaná. Byl to můj nejtěžší dlouhý triatlon v "poporodním" závodění. Plavání super, kolo ke konci hrůza, běh celý katastrofa. K tomu problémy se žaludkem na kole a zima...tenokrát to byl nejen fyzický, ale především mentální boj! Opět něco k zamyšlení, kde jsem udělala chybu... stále je co se učit. A o to větší radost mám z toho výsledku na tak velkém závodě! Přemýšlím, zda jsem ze závodu (výkonu) demotivovaná nebo naopak namotivovaná na to, až zase pojedu dlouhý triatlon, kde konečně ukážu to, na co mám opravdu natrénovano :)
Články:
Odkaz na místí TV:
Comments